Říjen 2012

Bůh stvořil glosu, aby bylo o čem se hádat

14. října 2012 v 20:39 | Oge |  Things about
Zdravím vážení,
odvažuji se dnes zapojit do velice citlivého systému článků na témata týdnů se svou vlastní troškou do mlýna. Nebyla bych to ale já, kdybych i sem nepřimíchala téma literární.
Otázka osobního vlastnictví se vlastně perfektně hodí k tomu, co píši, očem píši a kam píši.
Z pohledu spisovatele, pisálka i obyčeného čmáralce je to, co vytvoří, jistě velice důležitým duševním majetkem. Nikomu se nelíbí, když na intenetu najde své dílo pod cizím jménem, nebo když narazí na stránku, kde je jeho dílo dokonce, nedej bůh, oglosováno. A právě o glosách se chci bavit. Je, či není to zneužívání majetku cizích osob?
Mnohé názory hovoří o tom, že glosování cizích povídek je forma urážky nebo pokus o vyléčení svých vlastních komplexů na účet poškozeného autora. Každý má totiž právo vytvořit libovolnou povídku se zcela libovolným obsahem a tu poté publikovat. Oglosujete-li pak takovou povídku bez povolení autora, jedná se o krádež a vy jste okamžitě zlynčováni desítkami čtenářů či čtenářek.
Na druhé straně se také dá tvrdit, že glosování je forma kritiky, kdy při vyjadřování svého názoru pouze citujete autora kritizované povídky. A že používáte povídku celou? No a co? Jako forma kritiky je glosa jistě tvrdá cesta, ovšem nedá se říct, že by nefungovala. Svým jízlivým způsobem totiž skutečně poukazuje na autorovy chyby.
Myslet si o tom můžete, co chcete. Faktem je, že názory na glosování nejspíše nikdy nebudou jednotné. Mně osobně nijak nevadí, pokud je používáno skutečně jako cesta kritky, neútočí na autory osobně, či je používána jako forma komorní zábavy pro početně výrazně omezenou skupinku. Glosování by totiž mělo pobavit metamorfózou povídky, nikoli autora.
Your monarch Oge I.

Tu vykouzlila autorka failfiction...

14. října 2012 v 17:41 | Oge |  Peklo z klávesnic
Zdravím vážení,
fakt, že jsem se dlouho neukázala, samozřejmě neznamená, že by na internetu nekolovala žádná ohavnost, na kterou by bylo možno poukázat, nýbrž jen zdůrazňuje, jakým nedostatkem času má egocentrická maličkost trpí. Nu což, vrhněme se prosím, přímo k předmětu doličnému, který dokazuje, že se vážně nevyplácí v psaní někam spěchat. A teď tím, mí milí vazalové, nemyslím kariérně, nýbrž dějově. Kdopak z vás dával ve škole pozor? A kdo se budil ze sladkých chvilek opojení v hodinách jazyka českého? Taková osoba si jistě vzpomene, jak vypadají díla velkých autorů... nebo menších autůrků. Ne? Tak pohleďte, jak vypadá povídka, která čtenářovu oku nelahodí.